čaj

Historie čaje I. - Čína
Podle legendy objevil čaj čínský císař a léčitel Šen Nung, když mu do kotlíku s vřící vodou spadlo několik lístků z keře, pod kterým seděl. Mytologie je v tomto případě neobvykle přesná. K objevení čaje prý došlo v roce 2737 př. n.l.

Pravdou je, že staří Číňané znali čaj mnoho století před naším letopočtem. Za západní dynastie Čou (1100-771 př. n.l.) byl čaj předkládán jako obětina bohům. Čajové listy byly také konzumovány jako zelenina, používány v lékařství a za dynastie Chan (220 př.n.l-206 n.l.) se rozšířilo pití léčivého nápoje připraveného z vařením čajových lístků ve vodě.
Za dynastie Tchang (618-907 př.n.l.) se pití čaje rozšířilo nejprve jako ušlechtilý požitek v aristokratických kruzích a posléze i v širších vrstvách, až bylo prohlášeno jedním ze sedmi základních prvků správného každodenního života. Ze stejné doby pochází také  první monografie o čaji Čcha-ting (Klasické pojednání o čaji) od autora Lu Jü (733-804), která pojednává o pěstování, výrobě i pití čaje.

V těchto dobách se výroba čaje výrazně lišila od současnosti. Sklizený čaj se ošetřoval napařením a lisoval do koláčů nebo cihel. Čajové cihly byly před přípravou nálevu rozdrceny v kamenném hmoždíři a tento čajový prášek byl pak zalit horkou vodou nebo se ve vodě vařil.

Obliba čaje pokračovala i za dynastie Sung (960-1279), kdy byla vynalezena příprava práškového čaje našleháním bambusovou metličkou a kdy se čaj stal důležitým vývozním zbožím. Stejně jako u hedvábí Číňané dodávali na trh hotové zboží a metodu výroby čaje úzkostlivě tajili. Avšak r. 1191 propašoval japonský buddhistický mnich Eisei vracející se ze studií v Číně čajová semínka do své domoviny a zasloužil se tak o rozšíření čaje v Japonsku. Spolu se semeny přinesl i metodu šlehaného práškového čaje a pravidla čajového obřadu, který se stal důležitou součástí japonské kultury a uchoval se zde do dnešní doby, i když v mateřské Číně dávno vymizel.

Navzdory velké popularitě čaje v Číně se o něm Marco Polo ve svém Miliónu vůbec nezmiňuje. Je možné, že se s ním nesetkal, protože v tu dobu vládnoucí mongolská dynastie Jüan (1271-1368) nedbala a vyvyšovala se nad zvyklosti porobených čínských poddaných.

K znovuobnovení slávy čaje došlo až za dynastie Ming (1368-1644). V tu dobu se také rozšířil nový způsob přípravy čaje. Již od poloviny 13. století začaly být čajové lístky místo lisování praženy a drceny, a tak daly vzniknout sypaným čajům, jak je známe dnes. Když byl v r. 1391 vydán císařský dekret, podle kterého směl být císařskému dvoru dodáván čaj pouze v sypané formě, došlo k zvýšení produkce a nárůstu obliby tohoto typu čaje i mezi širokými vrstvami obyvatelstva.

Veškerý čaj konzumovaný ve starověké a středověké Číně, byl čaj zelený. Fermentace, při níž vzniká černý čaj nebo oolong, byla vynalezena v jižní Číně až v 17. století kvůli zahraničnímu obchodu, protože nefermentovaný čaj špatně snášel dlouhé cesty. V ostatních částech Číny byl tento způsob výroby čaje neznámý.

Původ názvů „tea“ a „čaj“
V dávných dobách se čaji říkalo „tu“ [tchu] (např. ve starém klasickém díle Shi jing [Š' ťing] (Kniha písní). V dalším staročínském díle z období dynastie Chan Er Ya je čaj nazýván též „jia [ťia]“ s vysvětlením, že „jia je hořkým tu“. Z ťia se později stalo ča [čcha], což dalo za vznik slovanskému (ale i indickému) slovu čaj. Z původního „tu“ posunem výslovnosti vzniklo „te“ [tche], ze kterého se vyvinulo anglické tea, německé Tee a další obdoby tohoto slova.

Copyright © DVI, s.r.o. Všechna práva vyhrazena. All rights reserved. Stránka vygenerována za 0.1235 s.