čaj

Historie čaje II. - Evropa a západ
Evropané se s čajem setkali poprvé pravděpodobně prostřednictvím Arabů, protože v 10.-12. století se čaj z Číny hojně dovážel do zemí jižní Asie i do Afriky. Marco Polo ve svém popisu cesty po Asii čaj nezmiňuje, první zmínka v evropské literatuře pochází až z r. 1559 z pera Giovanniho Battisty Ramusia v díle Delle Navigatione et Viaggi.

Podle některých zdrojů  dovezli čaj do Evropy poprvé holandští obchodníci v r. 1610, podle jiných to byli Portugalci. Velká Británie, později tak proslulá svým vztahem k čaji za těmito zeměmi z počátku zaostávala. Obliba pití čaje se zde rozšířila až po r. 1660 díky Kateřině Portugalské, manželce Karla II., která si jednak přivezla z domova truhlu svého oblíbeného nápoje, jednak manželovi přinesla věnem Bombaj, kterou zadlužený král obratem pronajal Britské východoindické společnosti.

Východoindická společnost měla monopol na dovoz čaje (jakožto i jiného zboží) do Británie a udržovala jeho vysokou cenu. Život obchodníkům Společnosti ztrpčovali pašeráci, kteří podkopávali její monopol a připravovali ji tak o zisky. Finanční krizi Společnosti v druhé polovině 18. století nijak nepomohlo ani to, že obyvatelé britských kolonií v Americe bojkotovali vysoce zdaněný dovážený čaj a raději se spokojovali s místními náhražkami, takže během několika let koncem 60. let 18. století poklesl prodej čaje v amerických koloniích z 145 000 kg na 240 kg.

Z důvodu zvýšení zisků požádala v r. 1773 Východoindická společnost britskou vládu o výhradní právo dodávat čaj do amerických koloniích včetně distribuce bez amerických obchodníků a bez placení amerických daní. Přestože tím cena čaje v amerických koloniích poklesla, místní obyvatelé byli touto monopolizací natolik rozhořčeni, že dříve než mohla být první dodávka čaje pod novými zákony v Bostonu vyložena, naházeli 16. prosince 1773 američtí patrioté převlečení za Indiány celý lodní náklad čítající 45 tun čaje do moře. Tato událost vešla do dějin jako Boston Tea Party a patřila mezi první jiskry, které rozdmýchaly americkou revoluci.

V r. 1834 skončil monopol Východoindické společnosti nad obchodem a na její místo nastoupila řada menších společností, mezi kterými začal konkurenční boj. Loď, která přivezla tohotoroční sklizeň čaje do Anglie jako první, ho mohla prodat za mnohem vyšší cenu. V té době tvořily většinu obchodního loďstva objemné indiamany, které sice pojaly velké množství nákladu, ale byly pomalé, takže jim cesta z Číny do Anglie jim zabrala téměř rok. Koncem 40. let vstoupili na scénu Američané, kteří jako první vsadili na rychlost proti objemu. Když v r. 1850 přistál v Londýně americký klipr po 97 dnech plavby (třetině oproti britským lodím), Britové se v rámci konkurenčního boje také vrhli do stavby štíhlých, rychlých kliprů namísto těžkých, pomalých indiamanů. Následujících dvacet let bylo svědky mnoha závodů, o to, kdo přiveze čínský čaj  do Anglie jako první. Toto poslední zlaté období plachetnic ukončilo otevření suezského průplavu v r. 1869, který zvýhodnil dopravu parníky.

Zatímco byl do západní Evropy čaj dopravován výhradně po moři, do východní Evropy, jmenovitě Ruska, se čaj dostal po souši. Čaj byl poprvé u carského dvora představen jako jeden z darů od čínského císaře v r. 1618 a v r. 1689 byla otevřena pravidelná karavanní stezka z Číny do Ruska.

V 2. polovině 19. století se ale čaj do Evropy nedopravoval již pouze z Číny. Od r. 1839 začínali britští kolonizátoři zakládat čajové plantáže v Indii a po r. 1867, když houbová nákaza zničila cejlonské kávovníkové plantáže, se rozšířilo pěstování čajovníku i na Cejlonu (Srí Lance).